Tvorba Františka Bálka je velmi soustředěná a přitom se nebrání novým podnětům. Vychází z poznání našeho prostředí, z odkazu středoevropských tradic. Promítají se do ní i vlivy meziválečných avantgardních proudů. Souvisí také s estetikou šedesátých let, s jejím osvobozením od klasických postupů a nacházením nových metod. Sochař dospěl ve svém převážně komorně laděném projevu k osobitému ztvárnění figury. Dokonale ovládá zpracování kovů, kamene, ale i keramiky a syntetických nebo dokonce pomíjivých materiálů. Dokáže výrazně zjednodušit tvary a propojit vnitřní a vnější prostor. Zdůrazňuje podstatné rysy a potlačuje vedlejší motivy. Tím dosahuje výrazové přesvědčivosti. Vyjadřuje se jasnou a zřetelnou zkratkou, ale umí využít i důležitých detailů, které podtrhují působivost celku. Velmi citlivě přistupuje k literárním symbolům, aniž by však převládl příběh nad pregnantním výtvarným projevem. Pro jeho dílo je příznačná střídmost a zároveň smysl pro hru světel a stínů. Některé sochy mají vyváženou, spíš statickou skladbu, do jiných se naopak proniká expresivně nebo až dramaticky vystižený pohyb. V dalších se František Bálek dostává až na hranici čisté abstrakce, kterou však nepřekračuje. Vždy totiž vychází z vnímání a pozorování skutečnosti, jež ho neustále inspiruje. Všechny své představy zachycuje s výrazovou lehkostí, jemností i robustností. Jestliže většinou směřuje k až strohé kompozici, pak někdy přece jen uvolňuje bohatou představivost, připomínající odkaz imaginativních proudů v českém i evropském umění. Někdy využívá i přírodních tvarů nalezených kamenů, které samy napovídají výsledné řešení. Přibližuje se také směrům, založeným na propojení nejrůznějších nalezených předmětů, aby tak zaznamenal stopu skutečnosti a prostředí, ve kterém žije. Přírodní látky mnohdy nahrazují epoxidy, s nimiž umělec zachází se stejnou zručností. Zvláštní jsou imaginární šachové figury, které upomínají na kontext mezi rozumem a citem, hmotou a myšlenkou, představou a jejím záznamem. Velká část Bálkovy tvorby počítá s neměnností, se zachováním sochy pro příští generace. Monumentálně cítěné a přitom křehké sochy z ledu a z písku však již od svého zrodu směřují k neodvratnému zániku. Dílo Františka Bálka se v průběhu let zvolna a přirozeně rozvíjí, nedochází v něm k žádným náhlým zvratům. Současná výstava je příležitostí, která dovoluje sledovat alespoň v náznaku, jakou umělec urazil cestu, jak se jeho mnohokrát oceněná tvorba mění a jak je svou přesvědčivou autentičností stále aktuální.

Jiří Machalický

Imaginativní charakter má tvorba Františka Bálka (1954), sochaře, který získával první zkušenosti s tvarováním jako modelář keramiky, později svůj výtvarný talent profesionalizoval na VŠUP v Praze, kde studoval užité sochařství u J. Malejovského. Bálek působil po ukončení studií v Plzni, kde spolupracoval se sochaři A. Soprem, B. Holakovským a L. Fládrem a současně rozvíjel vlastní sochařskou tvorbu, nejdříve v komorní plastice, záhy i v architektonických realizacích. Pro práci do architektury jej vybavoval  vyvinutý smysl pro dynamické, esteticky atraktivní tvarové rozvedení formy do prostoru. Stylově rozvíjejí Bálkovy práce estetiku klasické moderny s harmonickou traktací formy koncipované jako dynamicko-organická jednota, v níž se často volně uplatňuje princip kubistické morfologie. Typický je důraz na exkluzivní, perfekcionistické podání. V zásadě těží organické tvarosloví Bálkových plastik z výtvarného jazyka avantgardy 30. let, z pozdně-kubistického tvaroslovného základu, který František Šmejkal označil termínem „imaginativní kubismus“. Esteticky působivá stylizace figury a tvaru jde ve směru  dalšího využití organické morfologie moderny, kterou kombinuje s kubizujícím tvarově-skladebným řádem. Tato stylová základna je východiskem imaginativní transformace forem s přitažlivou formálně-estetickou a poetickou kvalitou, vyvolávající volné fantazijní asociace. Abstrahovaný formální útvar je v Bálkově pojetí zdrojem fantaskní figurální metamorfózy. Působí tedy nikoli jako čistě formotvorná složka v modernistickém smyslu, ale i jako složka imaginativní, umožňující fantazijní interpretaci figurálního tématu ve duchu symbolistní vlny moderního umění. Výrazovým prostředkem této interpretace je zvláštní napětí tvaru ve kterém se projevuje charakteristická artistní tendence ve snaze o dosažení limitů kinetiky a gesta lidské postavy (obr. 98). Symbolistní charakter má komorní skulptura Podivná budoucnost kombinující bronz a kámen (obr. 99). Alegorické pojetí harmonizuje s dekorativně vyznívajícím provedením, které tlumí expresivní ikonografii rozervané hlavy odhalující uvnitř univerzalistickou kamenou sféru. Zdvojená tvář odkazuje k ikonologickým figurám renesance (Iconologia Caesara Ripy), které byly běžným nástrojem ikonografie novověkého umění (viz Braunova alegorie Moudrosti / Prozíravosti na Kuksu). Normativní významové východisko je ovšem volně přepracováno do subjektivizující polohy, navazující až na secesně-symbolistní proud umění přelomu 19. a 20. století v prolnutí naturalismu a ornamentu i v symbolistní subjektivizaci významově-alegorických prvků s příznačným motivem snově zavřených očí.

Sochařský pandán Modrý sen a Touha po Modrém snu (obr. 100) tematizuje v modernistické formě inspirované do jisté míry surrealistickou morfologií erotické a autoerotické obsahy, tedy významný motivický zdroj surrealistické a imaginativní tvorby. Také u monumentální dřevořezby Jaro (obr. 101), která má v jinak spíše komorní Bálkově tvorbě výraznou pozici, vyzařuje modernistická organická forma erotizující náboj, její abstrahující morfologii prostupuje intenzivní smyslový vněm. „Artistní imaginativnost“ Bálkovy sochařské tvorby – mohu-li si dovolit takový opis – je divácky atraktivní svou esteticky přístupnou traktací tvaru, organickou transpozicí figury navazující na modernistické přehodnocení kubismu, elegantním, perfekcionistickým zpracováním materiálu, smyslovou energií děl a jejich sdělným symbolickým obsahem

Petr Jindra